Síla má mnoho podob. Často si ji představujeme jako neotřesitelnou, hlasitou, dominantní.
Ale skutečná síla někdy přichází tiše – v tichu, v klidu, v jemnosti. Je to síla, která nevzbuzuje strach, ale důvěru. Síla, která neútočí, ale tvoří.
Být silný neznamená být tvrdý. Tvrdost je často jen obranný štít, zatímco skutečná síla roste uvnitř – jako kořeny rostliny, které se v tichosti prodírají zeminou, nacházejí cestu i v těžkých podmínkách, neokázale a neúnavně.
Rostlina je krásným symbolem této síly: hledá světlo. A na této cestě prorazí i skrze pevný povrch, puklinu ve skále, v betonu…..
A přitom – je tak křehká – stačí málo, a může být zlomena.
A ona nepřestává růst. Právě to je její síla – v neochotě vzdát se, v ochotě růst dál, v odvaze být zranitelná.
Být jemný neznamená být slabý.
Znamená to odvážit se otevřít – i když víme, že můžeme být zraněni. Znamená to zachovat si citlivost ve světě, který nás učí se obrňovat.
Laskavé slovo může změnit víc než tisíc příkazů. Tiché objetí může léčit víc než výkřik. Pevnost, která vychází z jemnosti, je hlubší a trvalejší než síla, která se prosazuje silou.
Jemnost není ústupkem. Je volbou. Volbou růst, i když svět někdy drsně fouká proti nám. Volbou neztratit lidskost. Volbou být silní – právě skrze křehkost.
Sama se občas konfrontuji s agresí vnějšího světa. A hledám, učím se, jak si zachovat laskavost i tam, kde znají jenom boj a moc.