OČI ZAVŘÍT A PŘECE UVIDĚT

O doteku, vnitřním zraku a důvěře

*****

Někdy, když se dotýkám těla klienta při terapii, zavřu oči.

Ne proto, že bych nechtěla vidět – ale proto, že se chci napojit jinak.

Za zavřenými víčky začíná úplně jiný svět. Vnímání se obrací dovnitř. Poslouchám jemné impulsy, mikropohyby pod dlaněmi, dech, tonus kůže, ticho mezi slovy. Tělo začne „mluvit“ – ale ne hlasem, který slyší uši.

Když zavřu oči, přestanu být zrakem orientovaná na tvar, výraz, „správnost“. Přestanu posuzovat a začnu cítit. Jsem víc přítomná. Víc naladěná. Víc doma.

Malý princ říká: „Co je důležité, je očím neviditelné.“

A právě to, co je skryté, jemné, neviditelné – to, co se v těle nese jako příběh, jako vzpomínka, jako touha po uvolnění – se dá vnímat, když dovolíme sobě i druhému být v důvěře, v tichu, v opravdovém kontaktu.

Tělo ví.

A někdy i beze slov ukáže, co potřebuje.

Dotek, který vychází z přítomnosti a klidu, může být klíčem.

Ale k tomu potřebuju zavřít oči.

Ne abych neviděla, ale abych viděla jinak.

Tím, co je mezi řádky.

Mezi nádechem a výdechem.

Mezi tebou a mnou.

Jsem vděčná, že mohu být průvodcem.

Průvodcem do tvého nitra. Průvodcem do míst, kde se můžeš setkat s jinou části sebe.

Průvodcem do tvého vnitřního světa, když jsi s ním ztratil spojení.

Průvodcem do jiného vnímání sebe.

Pokaždé je to jiné, protože každý jste jedinečný.

A já jsem vděčná, že můžu.