Lpění

Mít nějakou představu o čemkoliv, mít názor, sen.. a jít si za ním.
Často se tolik snažíme, abychom dosáhli vytyčeného cíle. Dny, měsíce, roky sebepotlačení. Tvořit život podle svého obrazu. Pocit štěstí. Držet se ho zuby nehty.
Ne, když budu pilná/ý, svédomitý/á, pečlivý/á, houževnatý/á… , nemůže se mi stát, že pocit štěstí nebude.
Každé úsilí bude odměněno.
„Když něco chceš, snaž se“ .. kolikrát jsme tuto mantru jako děti slyšeli?
A tak jsme si vytvořili návyk.
Když se budu snažit, mé sny se stanou realitou mého života.
Jenže.. pak přijde „rána osudu“ a dlouho budovaný sen se rozbije jako domeček z karet.
Bolí to.
Moc těm příběhům rozumím.
Ono totiž ztrácíme svůj sen. Iluzi štěstí. A taky je v tom zklamání: „tolik jsem se snažil/a a k ničemu to nebylo“.
„Bylo“. Ujišťuji.
Bylo to o poznání. A to je velmi cenné.
Někde jsem četla, že šediny si musíme zasloužit.
Zkušenost neziskame četbou, sledováním čehokoli. Ale vlastnim každodenním prožitkem.
A stejně, jako vědec občas zjistí, že roky výzkumu ho nevynesli na piedestal slávy, a že zůstane obyčejným člověkem, tak někdy i náš život nám ukáže, že lpění na našem snu, představě, jak má naše štěstí vypadat, nás dovedlo na slepou kolej.
To, co bolí, je často pocit zklamání. Zklamání svého postoje. Svého přesvědčení, že má snaha byla správná a dovedla mne do cíle.
Cítíme nespravedlnost. Obviňujeme osud. Nebo druhé. Ale velmi často je v tom zklamání sebe.
Buďme k sobě laskaví.
Život je proměna. A co dnes vidíme jako bolest, může být transformaci pro naši další cestu a vnitřní růst.