Chceš-li ženu nejvíce zranit, rozejdi se s ní poté, co ti nabídla svůj klín, své nitro, svou zranitelnost
*****
Jsou chvíle v životě ženy, kdy se rozhodne otevřít. Ne tak, jak se to děje každý den ve slovech, úsměvech nebo v běžné blízkosti. Ale hluboko. Skrze tělo. Skrze dotek, který není jen fyzický. Skrze klín, který není jen místem rozkoše, ale i chrámem důvěry. Skrze své nitro, kde jsou ukryty stíny, jizvy i světlo. Skrze zranitelnost, která je pro ni posvátná a nevratná.
Když žena miluje, nedává jen své tělo. Dává domov. Vtahuje tě do prostoru, kam málokdo smí. Nabízí ti místo, kde můžeš spočinout, kde se můžeš rozplynout v přijetí, ve vlhkosti, ve vůni, v teple, které není jen fyzické. Dává ti své ano – nejen slovy, ale bytím. Otevřením. Důvěrou.
A když se právě tehdy rozhodneš odejít – poté, co ses dotkl jejího nitra, okusil její plnost a spočinul v jejím těle – zanecháš za sebou prázdnotu, která bolí jinak než všechny předchozí. Protože ses dotkl něčeho, co není jen tělesné. Co je posvátné.
Rozejít se s ní v této chvíli, to není jen odchod z partnerského vztahu. Je to jako opustit dům, který ti byl dán jako dar – a přitom ho spálit. Je to jako vzít květinu právě ve chvíli, kdy začala kvést – a zašlápnout ji. Ne z krutosti, ale z nedozrálosti. Ze strachu. Z neschopnosti unést hloubku, kterou jsi otevřel.
A ta žena? Možná bude dál žít, milovat, usmívat se. Ale uvnitř zůstane šrám. Ne kvůli ztrátě muže. Ale kvůli zradě důvěry. Kvůli tomu, že její klín – místo, kde začíná život – nebyl přijat jako dar, ale byl spotřebován a opuštěn.
Proto – pokud nevíš, že jsi připraven, nesbírej její slzy, její doteky, její otevřenost. Protože žena, která se otevře celá, se neotevírá jen pro chvíli. Dává ti sebe.