Nevím

„Jak nevíš?! Ty přece musíš vědět!“ , říká hlas ve mně. Kolikrát jsem ho slyšela. Je jako zaklínadlo. Mantra vepsaná do každé buňky .

Je to jako nezahojené tetování. Pokaždé, když se ocitnu v „nevim“, se má pozornost dostane jen k tomuto hluboko vepsanému pocitu.

Už ani nevím, kdo, kdy a proč to říkal. Zůstal mi jen pocit. Pocit v těle, který mi brání racionálně myslet. Mít odstup a najít řešení. Pocit, který mě paralyzuje.

—

Nevědět je v naší společnosti slabost. Handicap. Jako bys najednou ztratil právo na směr, na hodnotu, na existenci. A přesto – kolikrát to „nevím“ není lenost, ale bolestná upřímnost. Není to výmluva, je to stav duše.

—

Nevím = je jako ztratit směr.

Když se ztratí kompas uvnitř, mapa venku je k ničemu.

Nevím = je jako točít se na rozcestí, kdy nejde vykročit.

Kudy? Nevím.

Nevím = ztráta víry.

V Boha? Možná. V lidi? Asi. Ale hlavně – ve sebe. Přestanu věřit, že něco zvládnu. Že to má smysl. Že jsem dost.

Nevím = ztráta sebe.

Zůstanou jen role, masky, výkony .

Nevím = beznaděj.

Když nemáš sebe, nevidíš druhé., přátele, pomoc, kudy dál

Nevím = nekonání. Paralýza.

Chci vstát – nejde to. Chci říct – nevím co. Chci být – ale kdo?

—

A pak…

Přišel dar.

Slovní sprcha. Pěkně ledová. Není to kritika. Slova moc nevnímám. Jen silný hlas, co způsobí… zemětřesení

– a v tom zastavení – se něco pohlo.

Ráno přijde probuzení.

Uvnitř. Bolí to. Racio ( i maska nevim) je ještě mimo.

A pak udělám první krok. Musím. Ten impuls zevnitř je silný. A po tom kroku .. cítím zase sebe. Spojení.

Je to radostné setkání.

—

Nevím není konec.

Nevím je začátek.

Začátek cesty.