Křičíte

Možná je důvod jinde, než se jeví.

####

Potřebujeme KŘIČET, abychom neslyšeli křik z bolesti uvnitř sebe

****

Někdy křičíme nahlas, aniž bychom přesně věděli proč. Křičíme na svět, na lidi kolem, na život sám. Křičíme, protože hluboko v nás se ozývá jiný křik – tichý, ale neúprosný. Křik bolesti, zklamání, strachu. A právě tenhle vnitřní křik nás děsí nejvíc. A tak ho přehlušujeme tím vnějším. Hlukem. Slovy. Výbuchy emocí. Křikem.

Uvnitř nás často žije bolest, kterou jsme si nikdy nedovolili pojmenovat. Možná jsme ji zaryli hluboko, protože jsme nevěděli, jak s ní naložit. Možná jsme se naučili, že bolest se má potlačovat, ne ukazovat. A tak roky neseme tíhu nevyřčeného a nepřiznaného. Když pak něco naruší naši křehkou rovnováhu – hádka, zrada, neúspěch – zranění vybuchne jako sopka. Křik, který se dere ven, ale nepatří přítomnému okamžiku. Patří všem těm momentům, kdy jsme mlčeli, i když jsme potřebovali volat o pomoc.

Křičet může být zoufalá forma sebeobrany. Místo tichého přiznání, že uvnitř praskáme, volíme sílu a hněv. Je to paradox: navenek působíme silně, hlasitě, až agresivně – a přitom uvnitř jsme slabí, zlomení, roztřesení. Křikem zakrýváme zranitelnost.

Ale bolest se křikem nevyléčí. Dá se přehlušit – na chvíli. Dá se schovat – na čas. Ale nezmizí. Uklidní se, když ji přijmeme. Když si dovolíme mlčet a v tom tichu ji konečně uslyšíme. Když se nebojíme pohlédnout jí do tváře. Slzy jsou někdy upřímnější než křik. A mlčení může být silnější než slova.

Možná nepotřebujeme křičet. Možná potřebujeme být slyšeni – opravdu slyšeni. A nejdřív sami sebou. Protože kdo uslyší bolest, kterou sám popírá?