Tlak na sebe

Znám to. Velmi dobře. A letos zažívám hodně často. Je to paradox, po relativně klidných letech zažívám turbulence. Nebo..možná, to jen víc vnímám?

Tlak na sebe je vnitřní motor, co pořád říká: „Zaber. Mělo už to být hotové. Je potřeba víc. Teď neodpočívej.“

Stále přichází nové a nové velké úkoly k řešení.

Jsou chvíle, kdy vnímám tenhle tlak jako užitečný. Pomůže mi dotáhnout věci do konce, zvednout se a udělat krok i přes únavu. Je v něm síla, tah na branku. V tomto modelu mi nejde klidně spát. Regenerovat. A vim, ze dlouhodobe to neni udržitelné.

Říkám si : “ Vydrz to ještě.“

A tak někde v hloubce sáhnu do zásobníku zdroje a jedu. Prosím tělo, ať to zvládne. Že teď ještě chvilku. Ještě jednu, že čas odpočinku přijde.

(Až přijde, bohužel je těžké se uvolnit)

Ale pokud tlačím pořád, vím, že padnu.

A pak je tu ten druhý hlas – ten, který říká: „Nech to plynout. Dej si čas. Důvěřuj procesu.“

Jemnější. Klidnější. Ale někdy tak tichý, že ho v hluku povinností a očekávání sotva slyším.

Najít rovnováhu mezi tlačit a nechat být je umění.

Někdy potřebuju zatnout zuby a jít.

Jindy je odpočinek to nejodvážnější rozhodnutí.

Trošku to vnímám jako u porodu. Někdy je prostě potřeba být s tlakem v souladu, zabrat, ale i vnimat, kdy ten tlak k ničemu nevede. Že stačí být.

Vnímat, kdy je čas zabrat – a kdy si dovolit uvolnit sevření.

Možná mé tlaky jsou způsobovány deadline, kdy odjíždím do školy na 10 dnů a tak jsou jinak lehce řešitelné úkoly zhuštěny do krátkého času.

Nebo je to část výukového plánu mé Duše.

Teď už sedím ve vlaku a snažím se přepnout na pár dnů uvolnění.