POZORNOST JE ENERGIE, kterou kdyz něčemu dáváme, tak to roste
V každodenním životě často podceňujeme sílu jedné z nejzákladnějších lidských schopností – pozornosti. A přitom právě ona rozhoduje o tom, čím se naplní naše dny, naše vztahy i náš vnitřní svět. Říká se: „Kde je tvoje pozornost, tam proudí tvá energie. A kam proudí energie, to roste.“ Tento jednoduchý, ale hluboký princip platí ve všech oblastech života – ať už vědomě, nebo nevědomě.
Co to znamená v praxi?
Když věnujeme pozornost něčemu – třeba konkrétní myšlence, emoci, člověku nebo problému – vkládáme do toho svou energii. Tím to posilujeme, živíme. Ať už si to přejeme, nebo ne.
Zaměřujeme-li se neustále na obavy, náš vnitřní svět bude čím dál víc prostoupen úzkostí.
Dáme-li pozornost vděčnosti, začneme si víc všímat toho, co se daří.
Pokud investujeme pozornost myšlenkám, začnou tyto oblasti růst.
Pozornost k myšlence je jako dobře vyživovaná rostlina, čím víc ji krmíme, tím víc roste a stíní všemu ostatnímu. ( jiným pohledům ).
Zní to jednoduše, ale naše mysl často tíhne ke zvyku bloudit, soudit, reagovat impulzivně.
******
Pozornost jako vědomá volba
Zásadní krok je uvědomit si, že pozornost je volitelná. Je to jako světlo baterky – můžeme ho namířit kamkoli chceme. A to, co osvítíme, se stane centrem našeho vnímání.
Můžeme si položit jednoduchou otázku: Čemu ve svém životě dávám nejvíc pozornosti? A chci, aby to rostlo?
Je snadné sklouznout do myšlenkových vzorců, kde nás pohlcují starosti, kritika nebo vnitřní nespokojenost. Ale můžeme také zvolit jiný směr. Třeba krátkou ranní vděčnost, všímavou procházku, nebo hlubší naslouchání svému dítěti či partnerovi. Nejde o to potlačovat negativní emoce – ale spíš o to vědomě volit, čím krmíme svůj svět.
I to bylo součástí východních nauk.
Ztišit mysl.
Myšlenka nejsem Já.
Jak tomu pomocí?
Třeba meditací.
Nebo psaním :
Na co jsem dnes nejvíc zaměřil/a svou pozornost?
Jaký to mělo vliv na mou náladu, vztahy, energii?
Co bych chtěl/a podpořit zítra?
Tahle jednoduchá reflexe může změnit způsob, jakým prožíváme svůj život. Protože v konečném důsledku jsme tím, čemu se věnujeme. A to, co živíme, se stává naší realitou.