Kdo jsem: Ego nebo Duše

V průběhu života si každý z nás položí otázku: Kdo vlastně jsem? Jsem tělo, které vidím v zrcadle? Jsem hlas v hlavě, který neustále komentuje dění kolem? Nebo jsem něco hlubšího, co se těžko pojmenovává – duše?

Ego: Maska, kterou nosíme

Ego je naše naučené já. Vzniká v průběhu života jako souhrn zkušeností, myšlenek, přesvědčení a rolí, které hrajeme. Ego se bojí, porovnává, soudí, plánuje a touží po uznání. Je to náš vnitřní stratég, který se snaží chránit a prosazovat. Je to hlas, který říká: Já to zvládnu sám. Já mám pravdu. Já nejsem dost dobrý.

Ego není špatné – bez něj bychom těžko fungovali ve společnosti. Ale pokud se s egem ztotožníme úplně, ztratíme kontakt s něčím hlubším – s tím, co nás přesahuje.

Duše: Tichý svědek

Duše je tiché vědomí za tím vším. Je to pozorovatel myšlenek, emocí a dění. Nemá potřebu dokazovat, porovnávat ani hodnotit. Je trpělivá, laskavá, přítomná. Duše se neptá, co od života získám, ale co mu mohu dát. Vede nás intuicí, ne tlakem. Klidem, ne strachem. Pravdou, ne iluzí.

Duši nelze rozumem pochopit, ale můžeme ji cítit – ve chvílích ticha, krásy, lásky, kdy se zastaví čas. Kdy necítíme potřebu být někým jiným. Kdy prostě jsme.

Ego nebo duše – co tedy jsem?

Odpověď může být: obojí. Jako člověk žijeme v dualitě. Máme tělo i ducha, mysl i srdce, ego i duši. Ego je náš nástroj ve světě, duše je náš domov. Otázkou není, které z nich „vyhrává“, ale které z nich je v našem životě u kormidla.

Když se naučíme vnímat ego bez odsuzování a současně posilovat spojení se svou duší, začneme žít jinak. Hlouběji. Opravdověji. A možná zjistíme, že to, co jsme celou dobu hledali, jsme byli my sami – ne jako ego, ne jako role, ale jako přítomné, vědomé bytosti.