Tuto větu mého učitele bodyworku jsem si opakovala v začátcích své praxe velmi často.
Když jsem si přiznala … Já nevím jak dál – dala sobě i terapii prostor, čas, zklidnila své vyplašené emoce, že přece musím vědět, v ten okamžik zklidnění jsem začala vnímat moudrost těla, která si sama hledá cestu. Jsem průvodce. Nejsem ta, která koná. Jsem zprostředkovatel pro zvědomování. Jsem ta, kdo vytváří bezpečný prostor, drží hranice a plnou přítomnost. Jsem ta, kdo naslouchá řeči i energii těla.
Dnešní terapeutické setkání mi tuto větu opět připomnělo. Naslouchala jsem vnitřnímu hlasu: „jen drž prostor, pole, dovol, ať se děje.
A dělo se. Byla to neskutečně jemná práce, kdy se tělo rozvzpomínalo na život, na proud radosti, s níž se klientka spojila ve svém srdci.
Miluji ty zázraky.
°°°°°
„Jak je v těle?
„Cítím uvolnění v celém těle. Jak se tělo probouzelo a rozvolňovalo, uvolnění z velkých kloubů se šířilo do celého těla. Pozoruji, jaký prostor to nyní zabírá. A i když přijde vzpomínka na bolest, spojím se se svým srdcem, zavnímám jeho tlukot a znovu začnu cítit uvolnění. Jako bych dostala nástroj, jak pocity lépe zpracovat. Jakoby se tělo v původním pocitu nezavřelo, ale dokázalo se uvolnit v lehkosti a se zářivou jemností.“
„Jaké pocity se objevily v těle“?
„Prostor, uvolnění, lehkost, jemné brnění.“
„Jsou ještě dalčí pocity?“
„Radost, svoboda, důvěra“
°°°°°°
To je přepis ze závěrečné části jedné terapie, kdy na některá témata je lépe se dívat přes pocity v těle.
Někdy stačí jedno setkání k propuštění nebo zvědomení, jak to mám. A někdy je potřeba nechat si pomoci nebo se nechat opečovat delší dobu. Každý to máme nějak.