Někdy stojíme před druhým člověkem a najednou se zmenšíme.
Jako by jeho názor měl větší váhu než ten náš. Jako by věděl něco, co my ne. Jako by měl právo určovat, co je správné.
Může to být rodič, šéf, terapeut, učitel, partner. Ale také kdokoliv, komu jsme nevědomky předali autoritu nad vlastním životem.
V dětství to dává smysl. Potřebujeme se orientovat ve světě, a tak se opíráme o dospělé. Věříme, že oni vědí, jak věci jsou. Jenže někdy v nás tento způsob vztahování zůstane i dlouho poté, co jsme vyrostli.
Pak se bojíme nesouhlasit.
Bojíme se říct svůj názor.
Bojíme se, že uděláme chybu.
Ve své praxi jsem byla svědkem okamžiku, kdy se něco podstatného proměnilo. Klient vyslovil jednoduchou větu:
„Možná máš více zkušeností než já. Možná o něčem víš více. Ale jako člověk máš stejnou hodnotu jako já.“
Nešlo o vzdor ani o zpochybnění druhého. Naopak. Bylo v tom uznání jeho zkušeností i současné uznání vlastní hodnoty.
A právě tam se začala vracet svoboda.
Možná nepotřebujeme shazovat autority. Možná jen potřebujeme sestoupit z jejich stínu a postavit se vedle nich.
Ne pod ně.
Ne nad ně.
Vedle nich.