Pochvala a ocenění

Přišla ke mně klientka, se kterou se setkáváme už zhruba půl roku. Na začátku našeho setkání řekla něco, co mě potěšilo:

„Je mi dobře. Dokonce jsem dostala od svého šéfa pochvalu.“

A hned vzápětí ji shodila.

„No jo, ale…“

Zaujalo mě to. Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout ocenění? Proč pochvalu okamžitě zmenší, zpochybní nebo vysvětlí pryč?

Zeptala jsem se jí, co by se stalo, kdyby jí lidé dávali více ocenění a pochval.

Dlouho přemýšlela a pak odpověděla:

„Zlenivěla bych.“

Tohle přesvědčení není vůbec vzácné. Jako by někde hluboko existovala představa, že člověka drží v pohybu hlavně kritika a nedostatečnost. Když bude spokojený, přestane se snažit.

Postupně jsme se dostali k jejímu dětství. Vyrůstala v prostředí silně ovlivněném církevními hodnotami. Nešlo však o laskavost, soucit nebo vnitřní pokoru. Spíše o důraz na správnost, plnění pravidel a neustálé poměřování sebe sama.

Jako by v pozadí zněla věta:

„Nesmíš být příliš pyšná. Nesmíš si o sobě myslet něco dobrého. Vždy je co zlepšovat.“

A tak se pochvala stala něčím podezřelým.

Jenže pochvala není důkaz vlastní výjimečnosti. Není to povýšení nad druhé. Není to ani konečný rozsudek o tom, kdo jsme.

Pochvala je prostě uznání skutečnosti.

Tohle se povedlo.

Tady jsi odvedla dobrou práci.

Tohle bylo krásné.

Tohle mě oslovilo.

Nic víc. A nic méně.

Během rozhovoru jsme se dostali také k tématu rolí.

Často si pleteme svou hodnotu s rolemi, které zastáváme. Jsem terapeutka. Jsem ředitelka. Jsem zaměstnanec. Jsem matka.

Jenže role nejsou naše podstata.

Role jsou šaty, které si na určitou dobu oblékáme.

Někdo může ocenit, jak zvládám svou práci. Někdo může mít výhrady k tomu, jak nějakou roli vykonávám. To ale nevypovídá o hodnotě člověka pod těmi šaty.

Když někdo řekne: „Toto se nepovedlo,“ neznamená to: „Ty nejsi dost.“

Stejně tak když někdo řekne: „Tohle bylo výborné,“ neznamená to: „Teď konečně máš hodnotu.“

Hodnota člověka není závislá na výkonu.

Výkon může růst. Role se mohou proměňovat. Dovednosti se mohou rozvíjet.

Ale pod tím vším zůstává člověk.

A možná právě tady jsme se dotkly skutečného tématu.

Nešlo jen o pochvalu.

Šlo o dovolit si být viděna.

Nebýt viděna jen skrze své role, výsledky nebo výkon. Nebýt viděna jen tehdy, když něco dokážu.

Ale být viděna taková, jaká jsem.

Přijmout ocenění bez studu.

Přijmout pochvalu bez nutnosti ji zmenšovat.

Přijmout sebe samu.

Protože někdy není nejtěžší něco dokázat.

Někdy je nejtěžší dovolit si přijmout, že už teď jsme dost.