K ženě se vrací známé téma zachraňování. Odjakživa měla potřebu postavit se za sebe, ale zároveň bojovat za druhé. Často přebírala odpovědnost za situace, které přesahovaly její možnosti i kompetence. Když se objevil někdo, kdo byl v jejích očích slabší, zranitelnější nebo potřeboval pomoc, bylo pro ni téměř nemožné zůstat stranou.
V práci se ukázala věta: „Nemůžu to pustit, je slabší než já.“ Za touto větou se však skrývá hlubší příběh.
Když rozdělujeme její prožívání na dospělou a zraněnou část, je dospělá část schopná vidět realitu takovou, jaká je. Zraněná část ale nese zkušenost dítěte, které samo potřebovalo pomoc, ochranu a zachránění – a nikdo nepřišel. V okamžiku, kdy tehdy chyběla podpora zvenčí, vznikla strategie: když někdo potřebuje zachránit, budu u toho já.
Pomoc druhým se tak nestává pouze soucitem, ale i pokusem uzdravit vlastní starou bolest. Každý člověk, který potřebuje zachránit, nevědomě připomíná část jí samotné, která kdysi zůstala bez pomoci.
Pod touto strategií se zároveň objevuje strach z nepotřebnosti. Pokud mě nikdo nepotřebuje, jakou mám hodnotu? Moje cena se začíná odvíjet od toho, zda jsem užitečná, zda pomáhám, zda někoho nesu. Potřebnost se stává zdrojem identity.
Na tuto rovinu navazuje i téma peněz.
Peníze v jejím vnitřním světě nenesou pouze hodnotu prostředku směny. Symbolizují moc, svobodu a možnost rozhodovat o vlastním životě. Právě zde se však objevují silné vnitřní konflikty.
Mít peníze znamená být vidět. A být vidět může přinášet závist, kritiku nebo odmítnutí. Objevují se přesvědčení typu: „Když mám peníze, je na tom něco špatně.“ „Když ostatní uvidí, že se mi daří, budou mi to závidět.“ „Moc a hojnost ze mě dělají špatného člověka.“
Proto je bezpečnější svou sílu zmenšovat, kontrolovat nebo skrývat. Kontrola peněz se tak propojuje s kontrolou sebe sama. Místo svobody přichází opatrnost.
V pozadí se začíná rýsovat ještě jedno důležité téma – odpovědnost. Jakmile člověk připustí vlastní sílu, schopnost a hojnost, přichází také otázka, zda unese odpovědnost, která s tím souvisí. Někdy je paradoxně jednodušší zůstávat v roli toho, kdo zachraňuje druhé, než plně vstoupit do vlastní moci a svobody.
Práce se tak postupně přesouvá od zachraňování druhých k setkání s částí, která kdysi sama potřebovala být zachráněna. A od potřeby být potřebná k hledání vlastní hodnoty, která není podmíněná tím, kolik uneseme za ostatní.