Dnes za mnou po delší době přišla jedna mladá slečna. Patří k těm klientům, na které člověk nezapomíná. Ne proto, že by jejich příběh byl výjimečný svou dramatičností, ale proto, že je v něm něco opravdového.
Mám ráda práci s teenagery. Fascinuje mě, jak přemýšlejí. Jak dokážou vidět souvislosti, které dospělým někdy unikají. Jak se dívají na svět ještě bez tolika vrstev obrany, vysvětlení a naučených příběhů. Často bývá práce s nimi překvapivě rychlá a přesná. Jako když člověk mluví přímo s pramenem a nemusí se prodírat tolika nánosy.
Povídaly jsme si o jejích dvou já.
O části, která má ráda jistotu, směr a cíl.
A o části, která je zvídavá, rebelující a nechce jít jen po cestě, kterou někdo vyznačil před ní. Má pocit, že kdyby šla pouze po té správné a osvědčené cestě, nikdy by nepoznala, co se skrývá za odbočkami.
Mluvila o tom velmi poeticky.
Říkala, že někdy někde něco zahlédne. Zaleskne se kamínek. Něco nečekaného, tajemného, lákavého. A ona se chce podívat blíž.
Jenže někdy u těch třpytivých kamínků zůstane déle, než by pro ni bylo dobré.
Napadlo mě, že mnoho lidí hledá štěstí v tom, že dojdou k cíli. Že půjdou po správné cestě a jednoho dne dorazí tam, kam mají.
Ale jsou lidé, kteří hledají štěstí jinak.
Potřebují svět poznávat. Potřebují se podívat i do stínů, nejen do světla. Potřebují zakusit vlastní otázky, vlastní omyly, vlastní objevy. Ne proto, že by chtěli trpět, ale protože právě tak poznávají život.
A možná jejich úkolem není vybrat si mezi světlem a tmou.
Možná je jejich úkolem naučit se nést lucernu.
Být dost odvážní na to, aby se vydali i na neprozkoumané cesty, a zároveň dost moudří na to, aby věděli, kdy je čas vrátit se zpátky.
Nezabít v sobě zvědavost.
Ale ani se v ní neztratit.
Možná dospělost není o tom, že jedna část vyhraje nad druhou.
Možná je o tom, že se obě naučí jít vedle sebe.