Když přemýšlím o lásce, často si uvědomuji, jak snadno se může proměnit v očekávání.
Očekávání, že ten druhý naplní mé potřeby.
A já, abych to vyrovnala, se zase budu snažit naplnit ty jeho.
Na první pohled to vypadá jako výměna, jako rovnováha.
Ve skutečnosti je to ale často jen tichá dohoda dvou nenasycených dětských částí, které si navzájem slibují něco, co ten druhý nikdy nemůže plně dát.
Skutečná láska, tak jak ji vnímám dnes, stojí na jiném základě.
Je to láska z respektu: „Jsi takový, jaký jsi. Naplň sebe. A já také naplním sebe.“
Z tohoto místa si můžeme navzájem předávat své dary – ne proto, že musíme, ale proto, že chceme. Ne proto, že máme strach, že jinak zůstaneme prázdní, ale proto, že už máme z čeho dávat.
Úcta a respekt k druhému jsou jedním z nejdůležitějších aspektů lásky.
Úkolem druhého ve vztahu není naplnit naše dětské potřeby – ty jsou naším vlastním úkolem, naším vlastním vnitřním domovem, který potřebujeme postavit.
A teprve když jsme doma sami v sobě, můžeme milovat druhého ne proto, co pro nás dělá, ale prostě proto, že je.